Články

 

6.5. 2018

Cesta očí – cesta k sobě 

Rozhlédněte se kolem sebe.
Co vidíte?
Díváte se očima? Díváte se srdcem? Díváte se celou svou bytostí?
Jak se díváte sami na sebe?
Jak se díváte na ostatní lidi a bytosti sdílející s Vámi domovské právo na této planetě?
Umíte se dívat s láskou? Skrze lásku?
Nebo se díváte skrze svou mysl?

Většina lidi si neuvědomuje, jak naše myšlení ovlivňuje náš pohled na svět. A jak náš pohled na svět ovlivňuje zdraví našich očí. Náš přirozený stav je být zdraví. Nemoci nám ukazují, kde jsme se odchýlili sami od sebe.
Když přijde nemoc, jsou na místě otázky:
Kde jdu sám proti sobě?
Kde ztrácím svou sílu?
Komu odevzdávám moc nad svým životem?
Kde se odchyluji od své pravdy?
A nabízí se ještě další otázky a oblasti našeho života, na které je potřeba se „podívat“

Naše smysly jsou spjaté s myslí. Oči jsou prvním nástrojem, který mysl vidoucího člověka použije ke kontaktu s vnějším světem. Jsou orgánem, který zachytí obraz a přenese ho do mozku. Tam jej zachytí naše mysl a začíná hodnotit, porovnávat, a zařazovat vjem do příslušné krabičky. Jen málokdo si dokáže zachovat mysl otevřenou, jakou mají děti. A tak místo abychom stále přijímali nové vjemy, a žili životem nadšeného objevovatele, naučili jsme se dívat na svět skrze své zkušenosti, nahromaděné ( a mnohdy netříděné ) informace, a vědomosti. Naše myšlení, rozhodování, a následná realizace, tak probíhá pod vlivem starých a často nefunkčních emočních vzorců, našich i cizích soudů a předsudků. Pokud jsme ale ochotni naučit se dívat na svět „novýma očima“, můžeme od základu změnit svůj život.

Jak skrze práci s očima odplavit staré a dát prostor novému? Odpověď zní: „dát věci do pohybu“. Pohyb v našich očích, stejně jako v celém těle zajišťují svaly. Svaly okohybné mají za úkol nejen umožnit nám pohyb očí, ale mají také velký podíl na zaostřování. Zkrácení okohybných svalů o 1mm má při zaostřování za následek rozdíl 3 dioptrií. Co asi dělá každodenní několikahodinový strnulý pohled do počítače, s našimi okohybnými svaly? A co svaly mimické okolo očí? Jak máme mít možnost rozhledu, když jsou doslova zkamenělé? A co svaly obličejové? Šíjové? Zádové?
Dá se pohybovat v betonu? Je zde prostor pro něco nového?

Dalším svalem v našem oku je duhovka. Tento sval reaguje na intenzitu světla. Jaký rozsah pohybu mu dopřáváme, když se za slunečného dne schováme za sluneční brýle, a večer jí místo úplné tmy, při které může relaxovat, prodloužíme biologické hodiny její „pracovní doby“ umělým světlem? Dokonce většina z nás spí při světle pouličních lamp, pronikajícím našimi okny z ulice. Kdy si má naše duhovka opravdu odpočinout? A kdy si má užít radost z plné práce na ostrém denním světle? A jakou má šanci k pohybu nitrooční tekutina, když její stojaté vody může rozvířit právě jen pohyb svalů? Jak se mají z oka odplavovat odpadní látky a přicházet látky vyživující, plné enzymů, jež zajistí proces obnovy, a život jako takový? A jak s tímto souvisí, co se děje s naší myslí?

Sval, který umožňuje akomodaci, tedy změnu tvaru oční čočky, a tím zaostřování oka na různé vzdálenosti, se nazývá sval ciliární. Když se vrátím k již zmíněné práci na počítači, jakou možnost pohybu mají naše ciliární svaly a čočka při několikahodinovém zaostření do jedné vzdálenosti? A znovu připomínám stojaté vody nitrooční tekutiny…. Kde je život?

Začneme-li se věnovat svým očím, dopřejeme-li jim dostatek pohybu, dostanou i naše myšlenkové procesy prostor ke změně. Začneme jinak nahlížet na sebe sama, na svět kolem nás,
Převezmeme svůj život do svých rukou, začneme se uzdravovat a vědomě tvořit svou realitu. Přestaneme být oběťmi a staneme se tvůrci.